Naučná výprava do Terezína

Naučná výprava do Terezína

Ve čtvrtek 12. května se naše třída 5. A vydala dotknout historie. Vypravili jsme se do Terezína.

V 7:20 jsme měli sraz na stanici tramvaje Urxova. Z Masarykova nádraží jsme odjeli vlakem do naší konečné stanice- Bohušovic nad Ohří. V Bohušovicích jsme si přečetli pamětní desku, která se vztahovala k pouti židovských občanů z Bohušovic do Terezína. Na začátku cesty jsme se zastavili v parku, abychom vytvořili skupinky a v nich mapu s trasou naší poutě. Když jsme mapičky doskládali a vyznačili na nich vlakovou stanici, ze které jsme vystoupili, mohli jsme podél řeky Ohře vyrazit do Malé pevnosti v Terezíně. Čekaly nás asi 4 kilometry cesty pěšky.

Abychom si vyzkoušeli, jaké to bylo, když Židé pochodovali do Terezína a jak se přitom museli cítit, naše paní učitelka nás hnala rychlým tempem a i stejnou cestou. A aby tomu dodala ten pocit, že každou chvíli může být zle, tak nás varovala, že když půjde někdo za ní, vezme mu svačinu, pití anebo třeba peněženku i s tramvajenkou. A ono by k tomu docela určitě i došlo, kdybychom po zaslechnutí varování, tolik nezrychlili. Každý si chtěl svoje věci pro jistotu nechat.

Po dlouhé (a náročné) cestě jsme dorazili k Malé terezínské pevnosti, kde v době 2. světové války bývalo vězení pro odpůrce režimu tajné nacistické policie- gestapa. Prošli jsme si všechny místnosti (ubytovny, sprchy, marodku,…) včetně vězeňských cel a samotek. V jedné z cel, která byla pro ty nezlomné, věznili i 70 lidí (všichni dohromady měli jeden kyblík na toaletu)! V jedné ze samotek byl před soudem vězněn i  Hauptsturmführer Heinrich Jöckel (přezdívaný vězni Pinďa),  který po celou dobu existence této věznice byl jejím krutým vedoucím. Nakonec války si vysloužil trest smrti.

Z Malé pevnosti jsme vyrazili do Muzea ghetta, tam v době 2. světové války bydlely a pracovaly židovské děti a ty děti, jejichž rodiče se něčím proti režimu nacistů provinili. Prošli jsme si expozice se zajímavou náplní. Nejvíc silný zážitek ale pro většinu z nás byl, když jsme vstoupili do místnosti, kde po zdech byla jména všech dětí, které umřely v koncentračních táborech, při deportacích do nich a přímo v ghettu. Byly to tisíce jmen, která tu jen tak visela na zdi. Každé z těch jmen mělo vlastníka, který mohl mít krásný, bezstarostný život nebýt nacismu. Každý z nich měl své sny, dětské lásky a milující rodiče. O to vše ale v několika minutách přišly. Vedle jejich jmen tu visely jejich výtvory. Mnohé z nich zobrazovaly ztracenou rodinu či přátele.

Poslední historická zastávka byla Magdeburská kasárna, ze které je aktuálně také muzeum.

V době 2. světové války se tu konala různá kulturní shromáždění Terezínských obyvatel. Protože nade všemi obyvateli Terezínského ghetta byl předem vynesen rozsudek smrti, dozorci jim dávali relativní volnost, což znamenalo, že si tam mohli organizovat třeba bohoslužby, divadla, koncerty (s nástroji vyrobenými v ghettu nebo propašovanými z domova) přednášky apod. Výstava byla velice zajímavá, zvlášť rekonstrukce jedné z ubikací, co zde před mnoha lety bývaly.

Zpátky k vlakové zastávce jsme šli stejnou cestou jako dopoledne, i když tentokrát nás paní učitelka tolik nehnala. Hnalo nás ale pomyšlení na zmeškání vlaku. Nakonec jsme vlak stihli. Zvládli jsme si v řece Ohři smočit nohy až po kolena. Cestou zpátky jsme vyplňovali list, který jsme od paní učitelky obdrželi a také jsme poslouchali příběh z knížky Transport za věčnost, který nám paní učitelka ve vlaku chvíli četla.

Po příjezdu se většina šťastně shledala s rodiči, zbytek jel zpátky ke škole nebo sami domů.

Výprava do Terezína byla moc fajn. Dozvěděli jsme se hodně věcí, které jsme si druhý den ještě společně připomněli. Nikdo z nás by toto období nechtěl zažít.

 

Napsala: Michaela Obručníková, 5. A / Foto a text z psacího stroje: Lucie Klimešová

 

 

Autor/ka
Michaela Obručníková
Publikováno
25.5.2022

Školní média

Novinky ze školy i okolí. Školní webový magazín Lyčkopis, školní televize Reflegs a školní rádio.