Na Den učitelů zpět do První republiky

Na Den učitelů zpět do První republiky

I přesto, že byl školní den, na vyučování jsem se obzvlášť těšil. Byl 28. březen, Den učitelů, kdy se před mnoha lety narodil Jan Amos Komenský. Na tento významný den nás ovšem nečekala naše tradiční škola z 21. století, ale zavítali jsme skoro o 100 let zpět, do doby První republiky.

Abychom se lépe ponořili do atmosféry doby minulé, skoro všichni jsme přišli v dobovém oblečení. Většina z nás chlapců se na naše poměry oblékla slušněji než obvykle, děvčata se parádila v šatech se zapletenými copy. Než jsme se ovšem do naší “nové” školy dostali, museli jsme trefit ten správný vchod. Za první republiky totiž existovaly vchody dva, zvlášť pro dívky a zvlášť pro chlapce. Tenhle historický fakt nám objasnil pan učitel Tichý, dle jeho slov bylo školní vzdělávání v minulosti určeno jen mužské populaci. Dívky byly připravovány hlavně na svou mateřskou roli, učily se šít, prát, starat se o děti, pečovat o domácnost a při počtu 6 a mnohdy i více dětí už prostě na nějaké další vzdělání nebyl čas. Však si to představte, při takovém hojném počtu nějaký ten rok trvalo, než maminka celou svou družinu vychovala.

Třída jednou taková

Člověk by ani netušil, kolik žáků se do naší třídy vejde. Zdaleka jsem si nedovedl představit, že bych se tu byl schopný vtěsnat spolu s dalšími 40 kluky. Čekala nás latina, zajímavý jazyk, na rozdíl od toho ruského (z předešlého projektového dne zaměřeného na komunistický režim). Ovšem pak přišlo zvonění, tentokrát se neozývalo z reproduktoru jako normálně, ale přímo z chodby. Pan školník, jak jinak než v typickém obleku, chodil od jedné třídy ke druhé a ručně zvonil zvonkem. Chudák ten se musel nachodit, než nás všechny oběhl.

Následovalo náboženství, vzhledem k tomu, že nejsem křesťan, hodina pro mě byla docela těžká. Výklad o Ježíši Kristu jsem se snažil vnímat, ale přiznám se, že mé myšlenky se místy  ubíraly zcela jinam.

Všechno jinak

Poslední hodinu  nás čekal krasopis. V dnešní době něco jako psaní. Napsat čitelně psací formou, natož krasopisně, konkrétní slovo, nedej-bůh rovnou celou větu, byl pro mnohé doslova nadlidský výkon. Z krasopisu jsme bohužel nakonec moc neměli, většina z nás spíš klečela na hrachu, držela rákosku na natažených rukách. Už ani tehdy nesmělo být dítě uhozeno, tím, že je škola státní instituce, která musela zabezpečit, že se děti vrátí bez zlomených nohou, modřin a štípanců na rukách, toto nařízení se uzákonilo už za doby první republiky.. A tak jsme měli vytlačené alespoň ty dírky na kolenou:).

„Dřív nebylo možné si zajít do obchodu a koupit si perníčky, sušenky“

Přišel velký hlad, za normálních okolností bych si vytáhl svačinu, při nejmenším nějaké to jablko, sušenku. No jo, ale my jsme si ji pro tentokrát vzít nesměli a tak mi nezbylo nic jiného, než doufat, že na nás nezapomenou a  něco dobrého přijde. A taky že jo, chleba se sádlem a solí. “Dřív nebylo možné si zajít do obchodu a koupit si perníčky, sušenky. Dřív si lidé na vesnicích pekli chleba sami, maso měli třeba jen jednou za týden, když porazili krávu, Toho jídla rozhodně nebylo tolik. Dneska máme všeho nadbytek, oni by ani nevěděli, k čemu všemu ty dnešní věci jsou, k čemu je využívat. Výběr nebyl tak velký. Takže nejlevnější  a nejjednodušší bylo vyškvařené sádlo, které se dělalo při zabíjačce”, vysvětluje nám pan učitel Tichý. My jsme si ochutnali chleba se solí právě proto, že to bývala taková typická svačina chudých. Stejně jako dnes, i dříve existovalo mnoho nezaopatřených rodin a to zejména v době celoevropské hospodářské krize ve 30. letech, kdy byla řada lidí nezaměstnaná. Aby se děti mohly  na vyučování dobře soustředit, potřebovaly se najíst. “A tak jsme chtěli, abyste zažili, jak ti nejchudší byli obhospodařeni a jak jim bylo zajištěno jídlo ze zdrojů těch bohatší lidí” dodává pan učitel.

„Prožitek je na téhle akci právě to nejcennější“

S plnými břichy jsme se přesunuli do tělocvičny, Zpívání dobových písní, které jsem prakticky neznal. Přesto jsem se snažil ze sebe vydávat alespoň nějaké zvuky, když už jsme měli tu “hudebku”:).

V naší třídě nás čekala poslední vyučovací hodina našeho projektového dne. V tuto chvíli už se setkáváme v klasickém počtu cca 20 žáků, s naší normální třídou spolu s děvčaty. Následovalo povídání, hodnocení a vůbec zamyšlení nad tím, jak hluboce nás dnešní výjimečný den zasáhl. Pro nás všechny to byla vlastně taková hodina dějepisu na vlastní kůži, ze které jsme si bezesporu odnesli o 100% víc než z normální hodiny. Myslím, že náš pan ředitel to vystihl přesně: ”myslím si, že je to efektivnější učení, prožitek je na téhle akci právě to nejcennější. To, co zažiješ, si většinou do smrti pamatuješ”. S tímhle musím více než souhlasit a bezesporu i s faktem, že si své současné školy nyní vážím mnohem víc, než před tím.

Autor: Ondřej Kohl / Rozhovory: Jan Fulín, Aneta Hanzalová / Editor: Mgr. Michaela Smolařová / Foto: Mgr. Kateřina Bártová

Autor/ka
Ondřej Kohl
Publikováno
20.4.2017

Školní média

Novinky ze školy i okolí. Školní webový magazín Lyčkopis, školní televize Reflegs a školní rádio.